Insader Trader

Když děláš práci jako já, přijdou Ti časem věci jinak. Jako žebříček hodnot, nebo úhel pohledu v těch nejobecnějších, nejstarodávnějších pravdách. Myslim jako když děláš s bláznama. Jako já. To pak přídeš domu. Otevřeš si pivo, uvaříš večeři, zapálíš brko, dáš si čáru a pořád na to musíš myslet. Co když má pravdu někdo z těch na druhý straně dveří?

Tak třeba minulej tejden. Přivezli k nám chlápka, kterýho sebrali za insader trading a kterej se jim ve vazbě prej zbláznil. A protože se podle soudního znalce v oblasti psychiatrie nemůže v tomhle stavu zoodpovídat ze svejch činů, přivezli ho nám. Díky.

Jmenuje se Andy Karlsson a je to čtyřiačtyřicetiletej běloch. Taky by to moch bejt kdokoliv jinej, protože jediný co prokazuje jeho totožnost, je řidičák z roku 2007. Žádnej jinej záznam, aspoň co já vim.

Andy vydělal spoustu vaty na newyorský burze. Tolik vaty, že to neušlo hlídacim psum z Wall Street – Úřadu pro burzovní dohled. Jeho skóre je impozantní, úřadu se podařilo zmapovat sérii 126 vysoce rizikových obchodních transakcí v řadě. Všechny do jedný s nestandartně velkym zhodnocenim. Statisticky absurdní. Nikdy neinvestoval chybně, jeho výnosy byly astronomický. Spekuloval třeba na pád akcií jednoho z nejvýznamějších softwérovejch podniků pouhej den před tim, než nebohej šéf – mozek firmy, oznámil, že má raka a že de do (krátkýho) důchodu.

Nebo sázel na farmaceutický firmy vždycky těsně před uvedením bestsellerů typu Viagra nebo Prozac.

A to se ví, že svý štěstí se nebál venčit v třistatisícovym Bentley. Na dolnim Manhattanu byl prostě asi někdo jinej. Určitě naprosto jinej než tady.

Ve společenský místnosti, kde by měla probíhat jakási rehabilitace sociálních návyků, sedává vždycky stranou vod vostatních. Viděli jste někdy sedět někoho po bouračce v šoku ve škarpě? Nezraněnýho, ale vyplašenýho jako poražená zvěř? Takhle nějak vypadá. Asi tak se tváří.

Doteď nevim, proč jsem si k němu tehdy přisednul. Možná z nudy, nebo nějakýho vnitřního hecu. Kdoví.

„Čau“ povidám mu „můžu se připojit?“

Sjel mě rezignovanym pohledem.

„Na bílýho límečka vypadáš celkem smířeně.“ nedám se.

„Nic mi nechybí,“ začal vstávat, že odejde „Děkuji“.

„Počkej, nemyslel jsem to blbě. Nechceš si trochu popovídat Andy?“

„Je to součást terapie?“

„Ne. Já nejsem doktor. Pracuju tady jako ošetřovatel. Máme s váma sice komunikovat, no prostě sem si chtěl s tebou jenom normálně promluvit.“

„A o čem?“

„O čem? O čem bys chtěl.“

„Mně je to jedno.“ Posadil se zpátky..

„Víš proč seš tady?“

„Jistě. Bipolární porucha. Proč jste tady vy?“

„Pracuju tu. Jak dlouho tu seš?“

„Nevím, asi týden.“

„Velká změna oproti luxusnímu hotelu, co?“

„Už jsem si docela zvyk…“

Rozhodně teda nevypadal, že by si zvyknul na cokoliv. To zimostrázově modrý pyžamo Ralph Lauren měl celý umolousaný a vůbec působil dost sešle. Možná to bylo i těma práškama, který dostávaj pacienti, aby s nima bylo míň práce..

„Jaký to je? Mít prachy?“

„Návykový.“ Odpověděl lakonicky.

Snažim se si to se svejma šesti stovkama tejdně představit. Na druhou stranu, teď bych s nim určitě neměnil.

„A jak na Tebe teda přišli?“ vyzvídám dál.

Konečně někdo zajímavej a navíc z lepší společnosti. Žádnej houmlesáckej Ježíš, kterejch je tu 13 do tuctu.

„Byl jsem naivní.“  Mluví nevzrušeně. „A navíc -  myslel jsem, že nedělám nic špatnýho. Akorát jsem to asi dělal moc okatě.“

„Jak to myslíš, nic špatnýho? Tys obchodoval na burze a nevěděls, že využívat neveřejný informace je nelegální?“

„Je to složitější.“

„Jo, to vždycky.“

„Důvod proč jsem tady a ne ve vězení je to, že mi sice nikdo nevěří, ale nemaj důkazy pro nic jinýho.“

„A co Ti nevěří?“

„Že prostě nejsem žádnej klasickej Insader trader, kterej by měl přístup k informacim o akvizicích, hospodářskejch bilancích, investičních záměrech a nebo já nevim čeho ještě z nějakejch neveřejnejch zdrojů. Já si to všechno normálně našel v historii obchodování.“

„Jak jako v historii?“

„Vrátil jsem se v čase. Narodil jsem 3. července 2184.“

Potom mi začal vyprávět těžko uvěřitelnej příběh o jeho cestě zpátky časem z roku 2227.

Vybavenej dvanácti stovkama „starobylejch“ dolarů a dokonalou znalostí dějin obchodu na tom byl o moc líp než kdejakej Nostradamus.

Důvody proč si vybral zrovna naší dobu sou dost prozaický i když krapet skličující. Krom toho, že pro divoký spekulování je ekonomická krize nadmíru příhodná, sme prej poslední érou pohody a blahobytu než půjde všechno doprdele. No vážně, takhle nějak to řek.

Takže sotva „přiletěl“, nechal si udělat fake ID (prej od člověka, kterýho si našel v policejní databázi) a ubytoval se v hotelu Hampton Inn. Dlouho nelenil a svejch zbejvajících osm set dolarů začal investovat…

Během následujících pěti měsíců svůj vklad zhodnotil asi půl milionkrát. Jinými slovy – když ho vedli hotelovým lobby s pouty na rukou, měl na několika kontech nasysleno 350 milionů dolarů.

Mluvil taky o tom jak bylo těžký odolat, jak když jseš jednou bohatej, chceš bejt mnohem bohatší a bohatší a že luxus je horší než herák. Chtěl bych vidět jak se na to tvářili vyšetřovatelé, když ho vyslýchali. Myslim jako, že tady jsme na takovýhle povídačky zvyklý, ale oni museli asi dost čumět…

Jak už jsem řikal, někdy mě ty rozhovory s našima klientama přiváděj na divný myšlenky. Možná právě to byl důvod, proč jsem využil příležitosti hned při další noční službě, kdy jsem byl na oddělení z personálu sám. Sednul jsem si k počítači v sesterně a zadal Andyho číslo do databáze. Kromě základních osobních informací ohledně jeho jména, věku, zaměstnání (neuvedeno) a dost neosobní diagnóze bipolární poruchy jak obšlehlý z nějakýho lékařskýho žurnálu tam byla ještě podsložka se slibnym názvem „Další zjištění“. Psalo se tam, že při vyšetřování se přišlo na to, že náš milej Andy ovládá plynně čínštinu, ale po bližším zkoumání nelze podobu jeho čínštiny zařadit ani do jednoho z dnes nejběžneji užívanejch dialektů. Když nad tim, tak přemejšlim tak i v angličtině má takovej divnej akcent, nemyslim jako britskej nebo australskej, prostě mluví trochu jinak.

Za dva dny, při další denní směně, jdu zase za Andym. Od doby, co jsem s nim poprvý mluvil, musim pořád myslet na to, že je jeho příběh zdaleka nejlepší jakej jsem od našich bláznů kdy slyšel. A když bychom si odmysleli okolnosti našeho seznámení, byl by to docela příjemnej společník třeba někde u piva v baru.

„Ty hele Andy. Budem se chvíli tvářit, jakože ti tu tvojí story žeru.“ Začal jsem trochu nešikovně.

„Hm?“ zvedl hlavu od knížky, kterou právě četl a věnoval mi zdvořilej úsměv.

„No, že jako přistupuju na tvojí hru, rozumíš?“

„Chceš říct, že mě věříš?“

„Nó, to zrovna ne. Ale prostě nebudu tak předpojatej rozumnym uvažovánim, dejme tomu, že možný je všechno.“

„Ok.“

„Můžeš mi teda třeba říct? Jako nějak v kostce. Co nás čeká příštích, řekněme, padesát let?“

„Jako nás dva?“

„Ne nás dva. To se děláš schválně takhle nechápavej? Myslim obecně, celej svět, nějaký velký události..“

„Myslim, že radši ne…“

„Proč? Nedokážeš si nic vymyslet nebo se bojíš, že bych neunes pravdu?“ snažil jsem se to říct tak nějak odlehčeně, ale odpovědí mi byl nejdřív jenom smutně křivej úsměv.

„Víš, není to nic, co by se nedalo čekat, ale lidi tak nějak obecně tíhnou k naprosto nerealistickýmu optimismu pokud jde o jejich budoucnost. Fakt je, že civilizace, kultury, komunity, jakýkoliv společenství maj taky svý životní cykly. A v těch cyklech jsou války a úpadek zastoupený stejnou měrou jako rozvoj a blahobyt. No a krátce řečeno, už si tu žijete hezky v klidu až příliš dlouhou dobu.“

„Má to, vo čem mluvíš, něco společnýho s tim, že umíš čínsky?“

„Čínština je moje mateřština. Jak víš, že mluvím čínsky?“

„Z Tvojí karty.“

„Aha“ Odtušil...

„Co třeba lék na AIDS?“ pokračuju: „Kdy se ten lidstvu podaří najít?“

„Lék na AIDS? To je banalita v kontextu toho, co se bude dít. Ale vlastně celkem brzo. Přibližně za tři roky jedna velice dobře organizovaná skupina ultrapravicových radikálů úmyslně nakazí prezidenta Obamu. Vzhledem k jejich komunikačním dovednostem a defakto nejúspěšnějšímu virálnímu videu všech dob, nepůjde incident utajit. O sedm měsíců později bude oznámeno, že lékaři našli lék a AIDS je snadno léčitelná nemoc, navíc bude na trh zároveň uvedena i vakcína. Výnosy z prodeje vakcíny, kterou budou očkovány děti hned po narození, pokrejí výpadek zisků z dodávek léků pro dosud nevyléčitelné pacienty, které dnešní medicína dokáže udržovat při životě za 34 tisíc dolarů ročně. Akcie Bayeru půjdou, i přesto, že launch vakcíny proběhne o několik let dříve proti plánu, nahoru o 37 procent.“

„To zní jako tip na dobrou investici.“ Řikám napůl znechuceně, napůl pobaveně sám sebou tim, že bych mu to snad i věřil.

„Ale nenech se chytit jako já.“ Odpovídá mi s úpřímnou starostlivostí.

„A co vůbec stroj času Andy? Kde ho máš?“

„To na mě už zkoušeli ty detektivové. Řekl jsem jim, že by nebylo dobrý, kdyby se dostal do nepravejch rukou a myslim si to pořád. Nic osobního.“

„Ale to znamená, že tu zkejsneš třeba na dobro, samotnýho Tě přece nikdy nikam nepustí.“

„Tak ať. Není to tu tak zlý…“

To bylo naposled, co jsem s Andym mluvil. Když jsem přišel další den ráno do práce, vrchní sestra mi stroze sdělila, že pacienta Andy Karlssona eskortovali na příkaz soudce do ústavu na Rikers Island. Vo ústavu na Rikers Island jdou divný řeči. Doktoři i personál tam prej musej mít bezpečnostní prověrku na Přísně Tajné. Prej se tam dělaj pokusy na vězních ze zemí třetího světa a vůbec se tam maj dít věci jak z nějakýho béčkovýho konspiračního filmu. Ale znáte to, nemůžete všemu věřit. Každopádně, když jsem tam dneska volal, abych jim řekl, že si tu zapomněl knížku a že mu jí pošlu, jenom ať mi daj přesnou adresu, řekli mi, že tam žádnýho pacienta jménem Andy Karlsson nepřijali.

A já si jenom pomyslel, že se to dalo čekat.

Takže mě pak už vůbec nepřekvapilo, když jsem tu knížku otevřel – byly to Sirény z Titanu od Vonneguta - a jako záložku jsem tam našel starej vybledlej lístek od indianapoliský podzemky. Pokud vim, tak Indianapolis totiž žádnou podzemku zatím nemá.

-LZR-